Historie

Dějiny obce Orel
 

Blízké pravěké osídlení

Obec Orel leží v oblasti pravěkého křídového moře. Později zde bylo jezero, bažiny a rašeliniště. Dlouho se soudilo, že kvůli přírodním podmínkám se tato oblast v pravěku vůbec nehodila k osídlení. Nasvědčuje tomu fakt, že přímo v obci zatím nebyly objeveny žádné archeologické nálezy z období pravěku. Jediným pozoruhodným nálezem, pocházejícím však až z 11. století, tedy z období raného středověku, je bronzová náušnice, která byla nalezena v roce 1928 u č. 41. Rok 2019 však přinesl důkazy o velmi blízkém pravěkém osídlení. Při záchranném archeologickém výzkumu, jenž předcházel budování obchvatu Slatiňan, byly v bezprostřední blízkosti okraje obce poblíž silnice z Orle do Slatiňan objeveny například neporušené hroby germánského muže a ženy z doby stěhování národů z druhé poloviny 5. století. V hrobech se nacházely mimo jiné vzácné zachované skleněné nádoby a železný meč.

 

Středověká obec s tvrzí

Existence obce Orle je písemně poprvé doložena ve středověku, kdy ji vlastnili příslušníci místní drobné rytířské šlechty. Jejich náhrobky jsou v kostele sv. Jiří na Třech Bubnech. První zmínka o Orli pochází z roku 1360 z listiny, kterou rytíř Mikuláš z Orle, jenž byl ve službách krále Karla IV., žádal papeže, aby mu bylo v hodině smrti poskytnuto odpuštění všech hříchů. Můžeme dovodit, že obec Orel s tvrzí a poplužním dvorem existovala již před tímto rokem, protože v listině z roku 1349 se píše o kostele sv. Jiří, který byl nerozlučně spjat s orelským majetkem a byl vždy prodáván současně s tvrzí a statkem.

Orelská tvrz se do dnešních dnů nedochovala. Její poslední nadzemní zbytky byly rozebrány v průběhu 19. století. Pískovcové kvádry se použily na stavbu špýcharu a dalších budov velkostatku, který byl v majetku rodu Auerspergů. Po pozemkové reformě po vzniku Československa bylo tvrziště v roce 1925 přiděleno zčásti Janu Kábelemu, který zde postavil dům č. 154, a zčásti Josefu Řehákovi, jenž zde měl statek č. 18, dnes sídlo firmy Alukov. Majitelé tvrziště našli při terénních pracích ve 30. letech 20. století zbytky zdí někdejší tvrze, opukovou studnu, úlomky hliněných nádob a kachlů a mosazné nádobí.

Patrně stejně stará jako sama obec je také bývalá výsadní krčma U Bílého lva č. 19, kde dodnes funguje hostinec.

 

Název obce

Název obce Orel vznikl starobylou přivlastňovací příponou z kdysi běžného osobního jména Orel. Název znamenal vlastně Orlův (dvůr). Přípona postupně zmizela. Název je poprvé doložen v roce 1360. Později se používal i tvar Vorel (Worel). Od roku 1924 se používá úředně původní tvar Orel. Je rodu ženského, skloňuje se tedy jako „obec“.

 

Nejstarší držitelé Orle – Mikuláš z Orle, Mikuláš Barchovec a Orelští ze Sán

Nejstarším známým držitelem Orle byl již zmíněný rytíř Mikuláš z Orle ve službách krále Karla IV. Na počátku 15. století obec Orel patřila Mikuláši Barchovci z Barchova, který zemřel za husitských válek. Po jeho smrti vlastnil část majetku Aleš z Orle, držitel Rabštejnku. Dalším doloženým majitelem byl Michálek z Orle. Patřil k husitské šlechtě a sloužil ve vojsku krále Jiřího z Poděbrad. Účastnil se tažení proti uherskému králi Matyáši Korvínovi. Při jeho odvetném tažení byla tvrz a ves Orel 19. února 1469 vypleněna. Michálek se připomíná 1479 jako Michálek ze Sán. Jeho dědici se potom psali jako Orelští ze Sán (syn Zdeněk Orelský ze Sán a jeho synové Bohuslav a Zdeněk). V erbu měli dva křížem přeložené háky k natahování kuše, které jsou dnes součástí obecního znaku a obecního praporu.

 

Janovští ze Soutic

Po roce 1525 se zřejmě prodejem stala Orel součástí žumbereckého panství. Když si toto panství rozdělili jeho majitelé, bratři Aleš a Petr Janovští ze Soutic, připadla Orel i s kostelem sv. Jiří Aleši Janovskému ze Soutic, čímž se stala opět samostatným statkem. K němu patřila i pustá tvrz Lukavice, vsi Kunčí, Lukavice, Lukavička, Radochlín, Vížky a Loučky. Erbovním znamením Janovských ze Soutic bylo ve zlatém štítě černé orlí křídlo vyrůstající ze zlatého orlího spáru. Tento erb se stal později základem obecního znaku. Aleš Janovský ze Soutic byl jako vážený šlechtic dvakrát za rytířstvo zvolen hejtmanem chrudimského kraje. Za jeho časů byl v Orli pivovar a sladovna. Po Alešově smrti vlastnil Orel jeho syn Jan Janovský ze Soutic, který zemřel roku 1574 na tuberkulózu. Tím vymřela orelská větev rodu po meči.

 

Kekulové ze Strádonic

Dalším majitelem Orle se stal sňatkem se sestrou Jana Janovského Kristinou Jan Kekule ze Strádonic. Také on měl v kraji významné postavení, neboť se v roce 1581 se stal hejtmanem chrudimského kraje. V erbu Kekulů byl v červeném štítě stříbrný hříč, tedy tři spojené ostré háky určené k pouštění žilou koním. V této době Orel patřila k větším obcím. Bylo zde 28 selských usedlostí a asi 150 obyvatel (bez tvrze a dvoru). Jan Kekule svůj majetek ještě značně rozšířil, když přikoupil sousední panství strádovsko-nasavrcké. Po jeho smrti však byla panství opět v rámci dědického vypořádání rozdělena. Nasavrcká část panství připadla vdově po Janu Kekulovi, jeho druhé ženě Anně z Biskupic, zatímco orelský díl patřil Anně a Barboře, dcerám Jana Kekuleho a jeho první ženy Kristiny Janovské ze Soutic. Zanedlouho bylo i samotné orelské panství ještě rozděleno mezi obě dcery na část samostatnou a díl žumberecký, později nasavrcký. Tento stav právně přetrval až do roku 1710.

 

Dobřenští z Dobřenic

Sňatkem s jednou z dcer Jana Kekuleho Annou Kekulovou ze Strádonic přišlo orelské panství do rukou majitele valského statku Jindřicha Kunaty Dobřenského z Dobřenic. Část orelského panství však musel při dělení dědictví postoupit svému švagrovi Ctiboru Zárubovi z Hustiřan na Žumberce a Příně. Zbyla mu většina Orle s deseti sedláky, devíti chalupníky, větším dílem dvora, pivovar, sladovna, kostel sv. Jiří, Lukavička, Vížky, Loučky a Radochlín. Jindřich Kunata byl představitelem dalšího nekatolického rytířského rodu, který vlastnil Orel. V erbu měl stříbrného čápa s červenýma nohama v modrém poli. Jindřich Kunata byl vzdělaný a vážený pro svůj rozhled v politických a vojenských záležitostech. V mládí se účastnil tažení v Uhrách proti Turkům, později působil v krajských a zemských úřadech. Několikrát se stal hejtmanem chrudimského kraje. Byl přísedícím zemského soudu a v letech 1615–1618 zasedal i v komorním soudu království Českého. V jeho době panoval v Orli čilý společenský život. Přestavěl orelskou tvrz, která byla po úpravách jednopatrová. Zemřel roku 1619. Zatímco on byl příznivcem novoutrakvistické církve, jeho synové Karel Kunata, nový držitel Orle, a Jindřich Kunata Dobřenští přestoupili pod rekatolizačním tlakem po Bílé hoře na katolickou víru.

Karel Kunata získal k Orli sňatkem s vdovou Žofií Hamzovou z Nečtin také část Třibřich a od roku 1636 se psal „na Vorli a Střibřiších“. Zemřel na konci třicetileté války, v roce 1647. Na otevřené silnici byl zastřelen císařskými vojáky, když jim chtěl zabránit v drancování. Po něm se stal majitelem Orle jeho syn Kunata Lev, který však jako osmadvacetiletý zemřel. Statku se potom ujal jeho bratr Václav Kryštof. Stejně jako jeho děd a praděd i on zastával úřad hejtmana chrudimského kraje. Bylo to v letech 1680–1683, tedy ve složitém období selských bouří. K tomu se v roce 1680 rozšířila v kraji morová epidemie. Tehdy se Václav Kryštof vydal na pouť do Chrudimi k obrazu sv. Salvátora. Přestože v sousedních Slatiňanech zemřelo na mor sedmdesát lidí, Orli se nákaza vyhnula. Smrtí dvaačtyřicetiletého Václava Kryštofa v roce 1683 vymřela valsko-orelská větev Dobřenských po meči.

 

Schönfeldové

Sestry zesnulého Václava Kryštofa Dobřenského statek brzy prodaly majiteli nasavrckého statku hraběti Rudolfu Václavovi ze Schönfeldu. Jednalo se o tvrz se dvorem, ovčínem, pivovarem a sladovnou, poli, lukami, vinicí, chmelnicí, štěpnicí, zeleninovou zahradou, s vesnicemi Orlí, Lukavičkou, Vížkami, Loučkami a Radochlínem a s kostelem sv. Jiří a v Orli se nacházející pustou kaplí Navštívení Panny Marie. Prodejem se opět obě části Orle nacházely v držení stejného majitele, ale zatím administrativně spojeny nebyly. Orelské jmění bylo později rozděleno mezi syny Rudolfa Václava ze Schönfeldu, tedy mezi Josefa Františka a Josefa Rudolfa. Josef František postupně své panství rozšiřoval a Orel se tak stala součástí rozsáhlého panství se správním centrem v Nasavrkách. Od roku 1710 byly obě části Orle opět spojeny v jeden celek. Za Josefa Františka ze Schönfeldu fungovala ve 20. letech 19. století v Orli vrchnostenská hospoda, řeznický krám, vrchnostenská kovárna a jedna kovárna zakoupená, flusárna (výroba drasla) a dvůr. V orelském dvoře se chovalo 44 krav, 17 jalovic, čtyři koně a 301 ovcí.

Když přišla v roce 1713 další morová rána, vydali se 2. září poddaní ze Seče, Nasavrk, Žumberka, Zaječic, Bítovan a Orle se svou vrchností v počtu 5 000 osob opět na pouť do Chrudimi k salvátorskému obrazu.

 

Auerspergové

Po smrti Josefa Františka ze Schönfeldu v roce 1737 zdědila jeho jmění jeho devítiletá dcera Marie Kateřina ze Schönfeldu. Když dospěla, provdala se za Jana Adama Auersperga. Od této doby byl držitelem obce Orle rod Auerspergů až do vzniku Československé republiky, kdy byl velkostatek rozparcelován při pozemkové reformě.

V době, kdy Orel patřila Auerspergům, těžila se u obce rašelina. Když roku 1820 upozornil slatiňanský vrchní zahradník na vydatné rašeliniště na Orlinách u Orle, začalo se s vyrýpáváním rašeliny. Sušila se v kůlnách a používala se jako palivo pro lukavický důl. Hořlavost rašeliny se ostatně projevovala i v těžko uhasitelných požárech. Když roku 1637 za velikého sucha rašeliniště na Orlinách hořelo, kouř se dostal až do Chrudimi. Rašelina chytila i na začátku podzimu roku 1921. Tehdy hořela až do Vánoc.

 

Od konce 19. století do první světové války

Zakládání spolků

Jedním z charakteristických rysů české společnosti druhé poloviny 19. století byl vznik četných spolků a rozvoj společenského života. Cílem sdružování přitom zdaleka nebylo jen společenské vyžití nebo podpora kulturního života, ale také podpora vzdělávání a uspokojení ekonomických či politických zájmů občanů.

Jako patrně první spolek v Orli vznikla v roce 1869 vzdělávací Čtenářská beseda a na počátku 80. letech 19. století následovalo Honební společenstvo. V lednu 1919 byla založena orelská organizace Československé sociálně demokratické strany dělnické, v roce 1908 místní organizace Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu. Zcela zásadní význam mělo založení hasičského sboru v roce 1884. Hasičské sbory od poloviny 19. století vznikaly z potřeby účinněji zasahovat v případě požárů. Orelští hasiči vyjížděli k požárům v obci a jejím okolí, ale také spoluvytvářeli společenský život, pořádali plesy a předváděli veřejnosti svá cvičení.

Nová škola

V roce 1884, tedy ve stejném roce, kdy byly schváleny stanovy hasičského sboru, se Orel konečně dočkala moderní školy. Dosud se totiž desítky dětí tísnily pohromadě v jedné třídě nuzné a zčásti dřevěné školy v domku č. 14, který byl během 19. století opravován a přestavován, aniž by se stal pro školu vyhovujícím. Velmi významným krokem pro vzdělávání dětí z Orle a z Vlčnova tedy byla stavba školy nové. Začalo se s ní v roce 1883 a hned v příštím roce byla škola dokončena. 1. září 1884 se v ní začalo učit. Protože zde byla jedna volná místnost, využívaly školu pro své schůze místní spolky a také obecní zastupitelstvo. Kolem školy se upravil parčík a před budovu byla přesunuta socha Panny Marie Vítězné, která původně stála na místě vybraném ke stavbě.

Dopady první světové války

Hospodářské následky války

První světová válka, tehdy zvaná velká válka, znamenala pro obyvatele Orle těžké časy. Tím nejhorším byly postupné odvody mužů do armády. Kvůli obtížím válečného hospodářství probíhaly například rekvizice obilí. V obavách z nedostatku jídla lidé i pod hrozbou trestů ukrývali zásoby. Obec zatěžovala povinnost ubytovávat válečné uprchlíky. Nedostatek potravin měl za následek zavedení poukázek.

Padli ve válce

Z bojů první světové války se nevrátilo šestnáct orelských obyvatel. Někteří z nich padli jako příslušníci rakousko-uherské armády, jiní jako vojáci československých legií. Všechna jejich jména jsou vyryta na žulovém památníku, který byl odhalen 4. července 1920 před místní školou. Od 4. května 2020 se pomník nachází na novém místě před obecním úřadem.

Rozvoj obce za první Československé republiky

Oslavy vzniku republiky

Vyhlášení Československé republiky 28. října 1918 přivítali Orelští s nadšením. Na některých domech vyvěsili prapory v národních barvách, za okny vystavili podobizny amerického prezidenta Wilsona a Tomáše Garrigua Masaryka. 3. listopadu byla všechna okna ve vesnici osvětlena a obcí prošel se zpěvem vlasteneckých písní lampionový průvod.

Parcelace pozemků

Krátce po vzniku Československé republiky byla provedena pozemková reforma, která měla rovnoměrněji rozdělit půdu, neboť velkou část obhospodařovaly velkostatky. Reformou zanikl orelský dvůr, který byl součástí panství rodu Auerspergů. Pozemky statku byly na začátku 20. let rozděleny a přiděleny převážně orelským zájemcům. Parcelace velkostatku umožnila velký rozvoj výstavby, protože bylo vytvořeno a levně prodáno více než sedmdesát stavebních míst, kde se ve 20. a 30. letech 20. století stavěly rodinné domky. První nové číslo popisné po vzniku republiky bylo č. 106 přidělené v roce 1923.

Zavedení elektřiny

Velký zlom znamenalo zavedení elektřiny. Nešlo přitom jen o svícení, ale zejména o pohon strojů v hospodářství. Kvůli elektrifikaci bylo v září roku 1919 v Orli založeno Hospodářské a strojní družstvo pro rozvod a upotřebení elektrické síly v hospodářství a živnostech, zapsané společenstvo s ručením obmezeným v Orli. Orelské družstvo se stalo členem svazu obcí s Vlčnovem a Slatiňany. Obce se složily na zakoupení kabelu, kterým se připojily k primární síti z Pardubic do Kočího. Na jaře roku 1920 byl poblíž školy vedle obecní váhy postaven transformátor. Na sto potřebných devítimetrových sloupů pokácel lesní úřad stromy na Libáni a členové družstva je sami bezplatně přivezli. Poprvé se v Orli svítilo den před posvícením, v sobotu 11. září 1920.

Doprava

Pokrok se pomalu projevoval i v dopravě. Protože hlavní silnice vedoucí okolo obecní radnice byla dlouho ve velmi špatném stavu, v roce 1923 se alespoň upravovala a válcovala. O dva roky později se poprvé omezovala rychlost automobilů při průjezdu obcí. Obecní zastupitelstvo tehdy pořídilo značky „Auto 10 km/h“. Obecní strážník měl za úkol dávat pozor na projíždějící automobily. Pokud by jely příliš rychle, měl oznámit obecnímu úřadu číslo auta, aby mohl úřad viníka stíhat. V roce 1930 zřízena první zdejší autobusová zastávka u školy, kde zpočátku jen jednou denně zastavoval autobus na lince Skuteč–Chrudim. V roce 1938 se rozhodlo o výdlažbě okresní silnice Slatiňany–Chrast–Skuteč a také o provedení kanalizace ve středu obce, aby zde byla obec zbavena příkopů. Vše však bylo dokončeno až v roce 1941.

Boroviny

Obec se starala také o Boroviny. V roce 1920 byly vykáceny a v roce 1925 nově osázeny obě Boroviny u Skály. V roce 1931 žáci orelské školy pod vedením řídícího učitele Vojtěcha Vokřínka vysazovali ve druhé a třetí Borovině akáty, celkem to bylo úctyhodných 720 stromků.

Obecní louže

V současné době není v Orli žádná vodní plocha, v minulosti zde však bylo několik tzv. louží, které měly především sloužit jako zdroj vody pro případ požáru. V dobách, kdy byly domy převážně dřevěné, měly louže velký význam. Nacházely se proti č. 1, mezi č. 21 a 23, před č. 24, proti č. 59, za č. 30, vedle č. 58, před č. 43, u Sušky, na místě č. 73 a 60. Většinou byly louže plné bahna a musely se čistit, proto se postupně rušily. V roce 1934 došlo na zasypání louže před č. 59 a před č. 1.

Záplavy

Orlí sice neprotéká žádný potok či řeka, přesto je obec ohrožována záplavami, a to kvůli své poloze v případě, přijdou-li silné deště nebo náhlé tání sněhu na okolních svazích. 16. května 1925 se po silném dešti s krupobitím do vsi ze zaječických vrchů přihnala záplava a zatopila náves a mnoho chlévů a síní.

Společenský život

Stejně jako v období před první světovou válkou i za první republiky utvářely společenský a kulturní život v obci značnou měrou místní spolky. V Orli jich fungovala celá řada. Zvláště významná byla Tělocvičná jednota Sokol, založená v Orli v roce 1920. Pořádala akademie, besídky, koncerty, plesy, merendy a další společenské akce. Stala se tak významným kulturním činitelem v obci. Měla dokonce vlastní knihovnu. Aktivní byl rovněž místní sbor dobrovolných hasičů, který organizoval nejenom hasičská cvičení, ale také plesy a maškarní merendy. Pro vybudování pomníku padlým za světové války byl v roce 1919 zřízen Divadelní a zábavní kroužek československé mládeže v Orli, později přejmenovaný na Podpůrný a vzdělávací spolek Karel Havlíček Borovský, jenž vedle naplnění prvotního účelu pořádal oslavy Mistra Jana Husa či spolkové plesy. Na péči o osvětu a vzdělanost v obcích pamatoval i stát. Na základě zákonů z roku 1919 a 1920 byly v obcích zřizovány místní knihovny. V Orli o knihovnu pečovala místní Hospodářsko-čtenářská beseda. V roce 1937 orelskou knihovnu Chrudimský zpravodaj označil za nejlepší knihovnu na Chrudimsku.

 

Doba nacistické okupace v letech 1939–1945

Nedostatek potravin

Za nacistické okupace, tedy v době. tzv. protektorátu, bylo obyvatelstvo podobně jako v době první světové války zatíženo odvody vajec, sádla a dalších komodit. Opět se prováděly kontroly a hrozily přísné tresty za ukrývání zásob.

Zákaz spolků

Dříve bohatý společenský a politický život byl okupační mocí silně omezen, činnost spolků zakázána. Po smrti orelského starosty nebylo okresním úřadem povoleno zvolit nového, a tak obec spravovala tzv. obecní správní komise.

Výstavba v obci, zavedení telefonu

V okupačních letech 1940–41 se podařilo dokončit výdlažbu silnice Orel–Slatiňany a zároveň se budovala kanalizace, aby mohly být zavezeny příkopy. Později byla také upravována náves a prostranství podél silnice. Byly vyškvárovány chodníky. V lednu 1940 byl do Orle také konečně zaveden telefon, a to do hostince Františka Novotného č. 19 (dnes hostinec U Bílého lva).

Záplava

12. března 1940 postihla obec záplava, když roztál sníh na jižních svazích nad obcí. Příkopy se rychle zaplnily a voda se rozlila na návsi do výšky 50 cm. Voda tehdy napáchala mnoho škod na majetku.

Dvě oběti okupace

V době protektorátu byla řada mladých lidí nuceně „totálně nasazena“ na práci do nacistické říše. Dva z nich, orelští občané Emil Žák a Josef Hrdý, byli v místě svého totálního nasazení zatčeni gestapem kvůli letákové akci a organizování podpory rodin zatčených občanů. Oba nakonec zemřeli v nacistickém vězení. Jejich fotografie a jména byly po osvobození přidány na pomník padlým.

Přesuny vojsk

Blížící se konec války předznamenávaly přesuny vojska. Na začátku února 1945 se v Orli ubytovalo několik set německých vojáků. Část jich odjela na konci března, za měsíc však dorazili další a zůstali až do květnových dnů. Orelští byli svědky útěku německých armád před postupující sovětskou armádou. 10. května projížděly obcí kolony aut, děl a tanků Rudé armády. Lidé je vítali a ubytovávali, slavilo se. Nešťastnou náhodou zahynul při přesunu mezi obcemi Orel a Vlčnov voják sovětské armády. Byl pohřben na hřbitově u Tří Bubnů. Obec Orel se do dneška stará o jeho hrob.

Orel v letech 1945–1989

Jednotné zemědělské družstvo

Po krátkém tříletém období poválečné obnovy Československa nastala v únoru 1948 zásadní změna politických poměrů, když se k moci dostala Komunistická strana Československa. Pro venkov to záhy znamenalo začátek kolektivizace zemědělství. V Orli probíhaly přípravné schůze jednotného zemědělského družstva od května 1949. O vstup do družstva měli zájem drobní kovozemědělci a stavozemědělci, naopak střední a větší zemědělci, kteří byli schopni hospodařit samostatně a mít vlastní mechanizaci, o družstvo nestáli. I v Orli proto provázely založení družstva konfiskace větších statků a nucené výkupy hospodářských strojů. Například na statek Josefa Řeháka č. 18 byla uvalena v roce 1950 národní správa a v roce 1960 byl do družstva začleněn. Po žních v roce 1953 byly rozorány meze rozdělující jednotlivá políčka. Družstvo sice zpočátku neprosperovalo, ale od roku 1956 se situace začala postupně zlepšovat. V roce 1974 byla jednotná zemědělská družstva Bítovany, Orel, Řestoky a Zaječice sloučena.

Dočasné spojení s Vlčnovem

Samotná obec Orel byla již v roce administrativně 1960 sloučena s Vlčnovem. O dvacet let později však byl Vlčnov připojen k Chrudimi.

Obecní rozhlas, samoobsluha a další výstavba

Pro fungování obce bylo významným pokrokem zřízení obecního rozhlasu v roce 1948. K větším stavebním akcím a terénním úpravám v Orli v tomto období patřilo zavezení louže za školou v roce 1946. V roce 1965 byla na tomto místě dokončena samoobsluha. Následně byly zrušeny poslední bývalé živnostenské provozovny v obci (mlékárna, masna a pekárna). V roce 1957 byla provedena nástavba na budově místního národního výboru č. 67. V roce 1965 se opravovala škola a dostala novou fasádu.

Kanalizace u silnice na Kunčí

Pokračovalo se také s budováním kanalizace. V roce 1960 se zřídila při silnici na Kunčí, v roce 1969 po pravé straně silnice ke Slatiňanům. U silnice směrem na Kunčí bývala poslední orelská louže, zvaná Nádvorníkova. Byla zavezena v roce 1974. Dnes je na jejím místě travnatá plocha.

 

Vodovod

Protože byla voda v orelských studních někdy závadná kvůli průsakům z chlévů, nastal čas pro vybudování vodovodu. To se podařilo v roce 1980. Stejně jako při jiných stavebních akcích při tom odpracovali místní občané mnoho hodin zdarma v takzvané akci „Z“.

Asfaltování silnice a nové domy

Na začátku 80. let 20. století bylo dokončeno asfaltování na dlažbu silnice na Slatiňany. Práce probíhaly postupně od 70. let 20. století. V 80. letech také obec připravila parcely pro výstavbu řady rodinných domů na svém tehdejším jihovýchodním okraji. V roce 1988 tak v Orli stálo již 216 obydlených domů.

Konec lomu a hliníku

Roku 1969 se naposledy lámala opuka v obecní skále. Lom postupně zarůstal a zavážel se. Podobně se naložilo i s obecním hliníkem, kam si lidé chodili pro hlínu, vpravo při silnici ke Třem Bubnům.

Záplavy

I v tomto období se občas vyskytly v obci záplavy. 14. března 1947 se to stalo po prudkém tání sněhu. Zatopila i obecní domek č. 67, kde byla poškozena knihovna. Ze stejného důvodu vznikla povodeň také 8. března 1963. 22. června 1975 způsobila záplavu bouřka se silným deštěm.

Společenský život

Kulturní a společenský život se odvíjel léta podle stejných schémat. Jejich hlavními body byly oslavy výročí a pořádání tanečních zábav. V Orli tvořily společenský život místní organizace KSČ, Československý svaz mládeže, tělovýchovná jednota Sokol, místní požární jednota, místní skupina Českého červeného kříže, Osvětová beseda, Výbor žen, Lidová myslivecká společnost, Svazarm, Svaz československo-sovětského přátelství, Český ovocnářský a zahrádkářský svaz nebo Český svaz chovatelů drobného hospodářského zvířectva.

Orel v letech 1989–2000

Restituce a zemědělské družstvo

Pád komunistického režimu a návrat demokratických poměrů po listopadu 1989 přinesly mimo jiné snahu o nápravu křivd, které se staly v souvislosti s kolektivizací zemědělství. Selské rodiny protiprávně vystěhované z Orle v 50. letech při kolektivizaci dostaly zpět svůj majetek v restituci. Ostatní občané žádali zpravidla zpět pozemky, které patřily k zahradám, ale o samostatné hospodaření neměli zájem, takže družstevní hospodaření přetrvalo. Koncem roku 1991 zesílily snahy vystoupit z Jednotného zemědělského družstva Zaječice a vytvořit v Orli družstvo samostatné. V roce 1992 a 1993 se tedy zaječické družstvo rozdělilo na dva nové podniky – MILZA Zaječice a ORZES Orel.

Plynofikace, kanalizace a zavedení telefonu

Nejvýznamnějšími stavebním akcemi 90. let 20. století byly bezpochyby plynofikace a kanalizace. Po projektové fázi se podařilo plynofikaci provést v letech 1995–1996. Pro obec to byla velká změna k lepšímu, protože ji přestal v zimě dusit kouř ze spalování tuhých paliv. Kanalizace byla projektována v letech 1994–1996 a zkolaudována v roce 1999. V roce 1997 byla přebudována křižovatka u školy, kde docházelo kvůli jejímu komplikovanému řešení s příčnou ulicí před školou k častým nehodám. V tomto roce občané uvítali také zavedení telefonních přípojek ke každému domu.

Společenský život

Společenský život pokračoval v obci přičiněním většiny organizací, které se o něj staraly i v minulých desetiletích, ale jejich aktivita slábla.

 

Dějiny obce Orle jsou zpracovány v knize orelského rodáka, historika a archiváře Čeňka Floriána Z letopisů obce Orle (Orel, 1935). Autor končí rokem 1924.

Sken knihy:https://www.knihovna-cr.cz/z-letopisu-obce-orle-strana-1-162

Na knihu navazuje publikace Zdeny Žáčkové Z dějin obce Orle (Orel, 2002), která pokračuje do roku 2000.